Mrtvé moře (hebrejsky: Jam ha-Melach, doslova „Moře soli;“ arabsky: al-Bár al-Majit, doslova „Mrtvé moře“) je bezodtoké slané jezero, které se rozkládá mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 380 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 33,7 %, čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě. Větší salinitu mají pouze jezera Assal, Garabogazköl a některá hypersalinitní jezera v Dry Valleys v zátoce McMurdo na Antarktidě. Jeho salinita je 8,6× větší než oceánská a téměř 10× větší než salinita Středozemního moře. Tato charakteristická vlastnost Mrtvého moře z něj činí drsné prostředí, které není vhodné pro živočichy. Má rozlohu 1050 km² (severní část – 810 km²). Je 67 km dlouhé a maximálně 18 km široké. Tyto údaje se v průběhu času mění, neboť jezero poměrně rychle vysychá.[2] Leží v Jordánském údolí a jeho hlavním přítokem je řeka Jordán.

 

Mrtvé moře přitahuje zájem návštěvníků z okolí Středozemí už po tisíce let. Na tomto místě se ukrýval Král David, bylo to jedno ze světově prvních léčebných míst a zdroj mnoha produktů používaných v různých oblastech od mumifikace v Egyptě až po hnojiva.

 

Břehy na západě a východě jsou srázné a skalnaté. Na severu a jihu navazuje na pobřeží táhlá rovina. Pobřeží je převážně pusté, s výjimkou několika oáz a turistických resortů s plážemi pro koupání. U jižního břehu probíhá těžba soli a dalších minerálů, nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin.

 

Horké a suché klima způsobuje nízké srážky (50 - 100 mm/rok) a vysoké vypařování z hladiny. V historické době značně kolísala hladina v rozmezí 12 m, avšak v poslední době dochází k trvalému poklesu hladiny jezera především v důsledku umělého zadržování vody řeky Jordán v Galilejském jezeře. Podle studie zveřejněné v roce 2009 za posledních 30 let ubylo v Mrtvém moři asi 14 km3 vody a jeho hladina klesá ročně asi o 70 cm. Pokud by proces pokračoval stejným tempem mohlo by Mrtvé moře do roku 2050 zcela vyschnout, a proto se připravuje plán na vybudování 180 kilometrů dlouhého kanálu, který by z Rudého moře přes Vádí al-Araba přiváděl do jezera mořskou vodu. Záměr ale kritizuje řada vědců, např. z Institutu pro studia životního prostředí Arava, nebo ekologická organizace Přátelé Země, kteří varují před devastujícím dopadem projektu na údolí Vádí Arava a na ekosystém Akabského zálivu.

 

 

Horké klima způsobuje rovněž velmi vysokou mineralizaci vody. Slanost dosahuje 30 až 35 % (v závislosti na hloubce a teplotě) – v porovnání s mořskou vodou, která obsahuje v průměru 10x méně solí (35 ‰). Převládají chlorid hořečnatý (52 %), chlorid sodný (30 %), chlorid draselný a bromid hořečnatý.

 

Důsledkem vysokého podílu solí je vyšší hustota vody Mrtvého moře, a tedy vyšší vztlaková síla působící na plovoucí předměty. Pro udržení se nad hladinou proto není potřeba plavat – stačí si na vodu lehnout a nechat se nadnášet.

Jezero se nazývá „Mrtvé moře“ kvůli své vysoké salinitě, která brání životu jakýchkoliv mikroskopických vodních organismů, jako jsou ryby a vodní rostliny. Žijí zde však některé druhy baktérií a archeí jako jsou Halobacteria.

 

V období přívalu vody poklesne hladina soli v Mrtvém moři ze svých obvyklých 35 % na 30 % nebo ještě více. Mrtvé moře se následně probudí k životu v důsledku deštivých zim. V roce 1980 se po jedné mimořádně deštivé zimě proměnilo normálně tmavomodré Mrtvé moře v červené. Výzkumníci z Hebrejské univerzity zjistili, že bylo Mrtvé moře plné řasy zvané Dunaliella. Dunaliella se živila karotenem který obsahují halobacterie, což mělo za následek změnu barvy. Od roku 1980 však dochází k úbytku vody a tato řasa se již v tak hojném počtu neobjevila.

V horách obklopujících Mrtvé moře si našlo domov mnoho živočišných druhů. Žijí zde velbloudi, kozorožci, zajíci, damani, šakalové, lišky a dokonce i leopardi. Žijí zde rovněž stovky druhů ptáků. Izrael i Jordánsko vyhlásily na obou stranách jezera přírodní rezervace.

 

Delta řeky Jordán byla původně džunglí papyrusu a palem. Iosephus Flavius popsal Jericho jako "nejúrodnější místo v Judsku". Díky pěstování cukrové třtiny, henny a fíků bylo dolní údolí Jordánu v římských a byzantských dobách bohatou oblastí. Jedním z nejcennějších produktů v Jerichu byla míza z myrhovníku, ze které se vyráběly parfémy.

 

 

 

Použitý zdroj: Wikipedia